Pedalboard, co vydrží napořád

Kolikrát jste si řekli podobnou větu? „Teď už potřebuju jenom nějakej phaser a mám hotovo.“ Anebo. „Ještě pořádný napájení a končim.“ Asi tady teď nešířím žádnou novinku, ale je to blbost. Pedalboard není nikdy hotový.

Pokaždé mě malinko vyvede z míry otázka, ať už od nezasvěcených členů rodiny nebo od toho mála známých, co nejsou muzikanti, „Na co vlastně jsou ty pedály?“ Moje oblíbená odpověď je, „Přijď se podívat na náš koncert a uvidíš, že nehraju jenom rukama.“ Vlastně kéž by mě tohle napadlo dřív. Ve skutečnosti si ale tuhle otázku pokládám sám tak nějak podvědomě. Rozhodně jsem si nikdy nemyslel, že by ze mě jakýkoliv efekt dělal lepšího kytaristu. Naopak ze mě žádný neudělal nejoblibenějšího kytaristu na zkouškách.

Tenhle článek jsem se rozhodl napsat, když jsem u svojí mámy ve sklepě řezal překližku na svůj poslední pedalboard. V tu chvíli mi došlo, že to rozhodně není poslední verze. Ale k té se dostanu. Když jsem začal pořádně zkoušet s kapelou, první impulz ani tak nebyl, že potřebuju všechny svoje pedály na jednom místě. Byl jsem ovlivněný tím, co jsem viděl okolo sebe. Prostě jsem taky potřeboval pedalboard. Výsledek vidíte sami (verze 1).

Ano, odstříhnul jsem spodek od přepravky na ovoce. Pedály jsem přidělal stahovacíma páskama a bylo. Na svůj výtvor koukám i teď s nostalgií. Tenkrát mi došlo, že hlavní výhodou pro mě je to pohodlí. Jistě, efekty a hlavně všechny kabely jsou prakticky na jednom místě, takže se sníží množství otěrů a utržených kontaktů. Pro mě však bylo důležité, že jsem mohl vybalit toho krasavce z tašky (ano, nosil jsem ho v tašce), zapojil kytaru a mohl hned hrát. Ne, že by zapojení těch pár patch kabelů zabralo tolik času. Ale je velký rozdíl, když to dělat nemusíte.

Po nějaké době mi moje bedýnka od ovoce přestala stačit. Pedály přibývaly, ale jejich výměna znamenala štípání plastových proužků. A tím se vracíme k mojí pohodlnosti. Nadešla druhá fáze. Potřebuju experimentovat a měnit (hlavně přidávat) další efekty.

Tentokrát jsme se rozhodl, že použiju prověřený Pedaltrain Classic (verze 2). Na rozdíl od mojí děravé tašky má pořádný obal. Zdroj se schová dospod. Do této doby jsme ho měl položené vedle přepravky.

Jak je vidět, tak prakticky od začátku jsem měl problém s místem. Musel jsem dělat kompromisy. Někdy v téhle fázi se zrodil nápad na dvě verze pedalboardu. Jedna na skládání a zkoušení a jedna na živé hraní.

Nikde není psáno, že pro každý pedál musíte mít stoprocentní využití a použít ho v každé písničce. Mám pedály interně rozdělené na ty pracovní a pak ty, které mě nutí hrát jinak, nutí mě vyloudit z nich něco zajímavého. Zkrátka mě inspirují. Jeden takový je HOG od Electro Harmonix (ten první). Ten pedál pro byl takový grál. Nový stál asi 12 tisíc, ale ty zvuky co s nim šly udělat, jsem prostě potřeboval. Nakonec jsme sehnal použitý za polovinu. Přinesl ho domu, ani jsem nepoužil zesilovač a pral to rovnou do sluchátek. Ten den jsem napsal riff, ze kterého vznikla písnička 14/24. Co na tom, že HOG na tuhle písničku nepoužívám? Bez něj by však nikdy nevznikla. Efekty, stejně jako kytary, v sobě mají písničky.

Někdy je skvělý pocit, sešlápnout všechno najednou. Kleknout si a točit knoflíkama. Nechat se pohltit tou vlnou zvuku. Pak je ale taky umění poznat, kdy je potřeba to všechno vypnout a soustředit se na písničku, na svoje spoluhráče, na posluchače.

Ale v téhle fázi já ještě rozhodně nejsem. Když jsme se s Brettem rozhodli, že otevřeme obchod s efekty. Měl jsme hned jasno. „Někdo je všechny bude muset zkoušet.“ A proto teď projíždím obchody s hliníkovými profily. Proto jsme si koupil nýtovačku. Můj další pedalboard bude pro změnu zase ručně dělaný (verze 3). Tentokrát tam chci dostat pro změnu všechny efekty a ješte si nechat místo na další. Je to ta změna co mě na tom baví.

Krabičky jsou jako střípky skládanky. Ikdyž hodně abstraktní. Důležitý je mít vysledný obrázek v hlavě. Potom už je jednoduché najít potřebné dílky. A na rozdíl od skutečné skládanky, občas se i výsledný obraz zhmotní díky správně zvolenému dílku.

Petr